Díky vám pomáháme: Záchranná stanice pro veverky Pinky

Rozhovor se zakladatelkou záchranné stanice Katkou Soukupovou

2 365

S Katkou a Petrem Soukupovými se známe řadu let. Obdivuji je za to, co pro veverky zvládnou sami udělat. Proto bylo hned od vzniku Zelené domácnosti jasné, že jim chceme určitě pomáhat.

S Katkou je možné normálně komunikovat jen v zimě, jinak totiž neustále přebíhá od dokrmování veverčat, k jejich léčení, vypouštění a do toho ještě musí stíhat péči o domácnost. Takže není překvapení, že rozhovor vznikal v lednu, i tak je ve stanici veverek plno, jsou to veverky v trvalé péči a ty zatím nevypuštěné do volné přírody.

 

Jak se, Katko, dařilo veverkám v roce 2020?

V přírodě snáz než v předchozích letech. Sucho a teplo snášejí veverky podobně špatně jako lidé, a tak byl loňský rok bez veder a s dostatkem deště na jaře i v létě pro divoké veverky jednodušší. U nás v záchranné stanici se loňský rok od předchozích třinácti, co naše specializovaná stanice existuje, výrazně odlišoval v počtu přijatých “holátek“, neboli těch nejmenších veverčat ve věku kolem jednoho týdne, velikosti buráku a váze kolem patnácti gramů.

Veverka kojení
Foto z facebooku Veveřáci: záchranná stanice pro veverky Pinky

V běžných letech jich přijmeme kolem pěti, loni jich bylo dvacet. Laik si pod tím asi mnoho nepředstaví, ale z hlediska péče “vydá“ jedno holátko za 6 či 7 starších veverčat. Krmí se po dvou hodinách včetně noci a je to strašná “piplačka“, protože vše se musí dělat pomalu a extrémně opatrně. Jen pro představu – veverčí holátko, které se k dám dostane ve věku 7 dnů, postupně během následujících 7 týdnů absolvuje 300 jednotlivých kojení. Takže za ony necelé 2 měsíce ho musím postupně 300 krát vzít do ruky a speciální stříkačkou nakrmit. Jen “loňských“ 20 holátek tedy znamenalo 6 tisíc jednotlivých kojení. Takže, abych se vrátila k otázce, na první pohled byla naše loňská sezóna podobná těm předchozím, protože jsme opět přijali osmdesát veverčích mláďat, ale co do množství péče o veverčata byla kvůli holátkům nejtěžší ze všech předchozích.

Kolik telefonátu denně vyřizuješ a kvůli čemu lidé nejčastěji volají?

Telefonáty vyřizuje Petr a jejich počet se v průběhu roku zásadně mění. Divoké veverky mají obvykle dva vrhy mláďat ročně a jak páření, tak porody probíhají u většiny z nich ve stejné době. Znamená to, že největší počet přijatých mláďat máme v dubnu z prvních vrhů a na přelomu července a srpna z vrhů druhých a v těchto dvou měsících není výjimkou, že volá i pět či šest lidí denně. Ale je to předem nenaplánovatelné – jeden den zvoní telefon od rána do večera, druhý den nezavolá nikdo. Přičemž ne všechny telefonáty se týkají nalezených mláďat, hodně lidí volá o radu ohledně přikrmování divokých veverek, instalace krmítek a budek apod.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Mládě veverky
Foto z facebooku Veveřáci: záchranná stanice pro veverky Pinky

Ve veverčí sezóně tu obvykle mám kolem deseti kojených veverčat, v těch exponovaných měsících jich ale může být až dvacet a k tomu dalších dvacet veverčat starších, už nekojených, ve venkovních voliérách, kde se připravují na vypuštění zpět do přírody.

Můj den je jeden jako druhý, protože se řídí rytmem kojení. Nechám-li stranou holátka, tak o něco větší veveřátka je nutné kojit v intervalu čtyř hodin. Takže první kojení je ráno v 8, další pak v poledne, ve čtyři odpoledne, v osm večer a poslední, páté, o půlnoci. Je-li tu kojenců hodně a jsou-li mezi nimi holátka, může jedna “runda“ kojení zabrat skoro dvě hodiny, protože veverčata nejen krmím, ale i ručně “čůrám“. Po dokojení je nutné postarat se o venkovní voliéry, tedy roznést starším mláďatům misky s vodou a čerstvou potravu. Do toho musím voliéry udržovat neustále čisté, tedy vyměňovat “lůžkoviny“ v pelíšcích, prát je, čistit vnitřek voliér od trusu i moči.

Část veverčat je vždy nemocných, takže vyžaduje speciální péči (píchnutí antibiotik, aplikace léků apod.), do toho obvykle obden (a někdy i den co den) přiváží Petr další mláďata, která musí projít karanténou, je nutné je zbavit parazitů, ošetřit apod. Takže můj každý den vypadá tak, že ráno vstanu, všechna veverčata poprvé nakojím, pak v krátké pauze před druhým kojením roznáším potravu do voliér, následuje druhé kojící “kolečko“, po jeho skončení jdu čistit voliéry a píchat injekce, následuje třetí kojení… a takhle pokračuji až do půlnoci, kdy jdu po posledním kojení spát. Obvykle jsem ráda, když najdu od probuzení do usnutí chvilku na zhltnutí oběda či večeře. A takhle to je bez jediné pauzy den co den od března do října, protože vše ve stanici děláme sami s Petrem, takže nás ani na jediný den nemá kdo vystřídat.

Máš čas třeba i na jiné svoje aktivity?

Od března do října nedělám nic jiného než veverčata. Nemůžu odsud odjet, protože každé čtyři hodiny kojím, když tu jsou holátka, tak každé dvě hodiny. Když bych musela jet k lékaři, třeba na kontrolu, tak je to složitá logistická operace, protože i s cestou k němu a zpátky do města se musím “vejít“ do dvou hodin, protože větší pauzu mezi dvěma kojeními veverčat nikdy nemám. Občas čtu na našich webech komentáře typu: „To je paráda, já bych se taky chtěla starat o veverky“. Tomu se vždycky směju – kdyby si ten, kdo to napsal, uměl představit, že to znamená více než půl roku den co den od rána do půlnoci kojit, běhat mezi voliérami, léčit, čistit voliéry a totéž musíte dělat nejen den co den, ale třeba i tehdy, když máte chřipku nebo vás bolí hlava nebo je venku pětatřicet stupňů…

Co veverky nejraději jedí? Co mizí z krmítek jako první?

Veverka na krmítku
Foto z facebooku Veveřáci: záchranná stanice pro veverky Pinky

Veverky milují ořechy – nejvíc lískáče a hned po nich vlašáky. Zdaleka ne každá veverka se ale k ořechům dostane, lísek není v krajině mnoho a ořešáky většinou rostou jen v zahradách u rodinných domů, takže nemalá část veverek žijících v lesích za celý život ořech neochutná. Divoké veverky jedí v různých měsících roku různou potravu. Na jaře okusují pupeny, zelené lístky, jehnědy, okvětní lístky, milují semínka javorů, po většinu roku nacházejí semínka v šiškách jehličnanů, konzumují lesní ovoce, houby, bukvice, jedlé kaštany, pecky… Kojící samice potřebují i zelenou potravu, třeba listy smetaníku. Ve veverčích krmítkách jsou jasným “hitem“ ořechy, šikovná je slunečnice, což je syté (a levné) krmení. A vedle krmítka, třeba na talířek, je vhodné dávat kolečka mrkve, kousky ovoce (jablko, hruška, meloun) a zeleniny (kolečko okurky), žampion… A samozřejmě misku s vodou.

Mění se postupem času vztah lidí k veverkám?

Veverka na krmítku
Foto z facebooku Veveřáci: záchranná stanice pro veverky Pinky

Určitě. Vidíme to sami, jak nám rok od roku volá víc a víc lidí, kteří si v Zelené domácnosti koupili, nebo sami vyrobili veverčí krmítko, a chtějí poradit, kam ho umístit a co do něj dávat. Na Facebooku máme přes 14 tisíc sledujících, kteří naše posty hojně sdílí, a protože správcům stránky Facebook poskytuje statistiky o přístupech, vidíme, že některé naše veverčí příspěvky vidělo přes 100 tisíc lidí. Část z nich to inspiruje k tomu, že se začnou na veverky dívat jinak, pořídí si krmítko, začnou přikrmovat… K jednomu krmítku pak ve městě může chodit třeba 10 veverek z celého širokého okolí. Neskromně si myslíme, že části “českých“ divokých veverek se v posledních letech žije snáz než dřív, protože jim řada lidí začala efektivně pomáhat.

Jaké nejčastější nepravdy o veverkách kolují?

Skoro všechno, co si lidé o veverkách myslí, je špatně, protože laická představa o veverkách vzniká z večerníčků a kreslených filmů (smích). Máme o tom podrobný článek nazvaný “Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách“, kde se zájemce dozví vše podstatné. Třeba že veverky nežijí rodinným životem, nebydlí v dutinách stromů, ale staví si hnízda, že v Čechách nežijí žádné černé “americké“ veverky, že veverky neplení ptačí hnízda…

Jak veverky poznají, kam si schovaly svoje zásoby na zimu?

Zásoby potravy si schovávají do vlastních hnízd a ořechy si zahrabávají i do země. Přehled o nich mají velmi slušný, mnohokrát jsme viděli, jak třeba po silném dešti, který spláchl horní vrstvu zeminy, divoká samice obchází místa, kde má ořechy zahrabané, a jeden po druhým je zahrabává hlouběji.

Co by lidé měli vědět, aby se veverkám s námi lépe žilo?

Kdybych měla vybrat jednu věc, která by populaci veverek razantně pomohla, pak je to pouštění koček ven z bytů a domů. Kočky jsou možná největší veverčí predátoři, zejména veverčata ve věku kolem šesti týdnů, kdy poprvé vylézají z hnízd, jsou vůči kočkám úplně bezbranná. A těžce poraněných i mrtvých veverčat od kočky jsme viděli už spoustu. A totéž samozřejmě platí i pro ptáčata a další divoké tvory… Kdyby majitelé koček drželi své miláčky uvnitř svých obydlí a znemožnili jim toulání, obrovsky by ubylo zbytečných smrtí mláďat divokých zvířat.

Dostáváte nějakou podporu od státu nebo třeba kraje?

Jediná podpora, která k nám jde “od státu“, je každoroční příspěvek 35 tisíc korun, který dostáváme prostřednictvím záchranné stanice na Huslíku od Českého svazu ochránců přírody, zřizovatele sítě záchranných stanic v ČR (ČSOP na to dostává peníze od státu). Po mechanismech rozdělování těchto peněz mezi záchrannými stanicemi jsme nikdy nepátrali, ale předpokládáme, že jde o paušální částku vyplácenou všem záchranným stanicím a vypočítanou poměrně podle počtu přijatých zvířat v té které stanici.

Veveřácká kronika
Veveřácká kronika

Od státu, kraje, měst, tedy od toho, co by šlo shrnout pod termín “veřejné peníze“ nebo “státní peníze“, jsme nikdy jiné peníze než výše uvedenou roční paušální částku nedostali. Naši činnost jsme několik prvních let financovali čistě ze svého a v posledních letech nám obrovsky pomáhají sponzoři, většinou lidé, kteří znají naše weby nebo četli Veveřáckou kroniku a pošlou jednorázově či pravidelně na náš účet částky v řádu desetikorun či stokorun.

A párkrát do roka se objeví nějaká firma či člověk, který nám přispěje částkou větší, jako to řadu let dělá Zelená domácnost.

 

Jak vám pomáhají peníze od Zelené domácnosti, našich zákazníků a dalších milovníků přírody?

Naší výhodou je, že záchranná stanice je pro nás oba “hobby“. Petr má svou práci, která nás už léta živí, a tak nás provoz záchranné stanice nestojí žádné “mzdové“ náklady, ale jen to, co je k chodu stanice materiálně nutné. Tedy krmení, léky, benzín na výjezdy pro veverčata po celé ČR, materiál na stavbu a údržbu voliér…

Žijeme na samotě s velkým pozemkem, takže neplatíme žádný nájem a naučili jsme se vše pro stanici kupovat ve velkoobchodech, prostě utrácet co nejméně. Takže když to shrnu, naše roční náklady jsou při 80 přijatých veverčatech kolem 200 tisíc korun ročně. Jak jsem říkala výše, 35 tisíc dostaneme od ČSOP a zbylých cca 170 tisíc se snažíme pokrýt penězi od drobných sponzorů. Je tedy jasné, že příspěvek od Zelené domácnosti, který se za ta léta postupně zvedal od 20 do stávajících cca 30 tisíc korun ročně, je pro nás obrovskou pomocí. A teď nechávám stranou, že české divoké veverky profitují i z výrobků, které si v Zelené domácnosti lidé kupují, tedy veverčích krmítek, směsí, budek, k jejichž podobě jsme konzultací i radou vždy rádi přispěli.

 

Více o záchranné stanici najdete na webu veveratka.cz.

—————————————————————–

Díky zákazníkům Zelené domácnosti jsme za rok 2020 mohli darovat 33 000 Kč na provoz Záchranné stanice pro veverky Pinky.

Děkujeme, že s námi pomáháte přírodě!

 

 

Mohlo by vás také zajímat

Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.