Více než 10 let vedeme společně s manželkou Zuzanou Zelenou domácnost. Rodinnou firmu, která za sebou nemá žádné sponzory či investory. Firmu, která se svým podnikáním snaží pomáhat přírodě kolem nás. Firmu, která provozuje internetový obchod. Prostě firmu, která to jako řada podobných menších obchodních či výrobních firem nebude mít v současné době lehké, protože v době válečných hrůz, uprchlíků a drahoty se počet lidí, kteří při tom zvládnou myslet i na přírodu, bohužel asi zmenší.
Měli bychom na to prý rychle reagovat, radil včera zkušený marketér. Nakoupit eura nebo dolary, přehodnotit naše obchodní portfolio a přidat výrobky související se strachem z války. Rychle udělat slevové akce, aby lidi utratili peníze, co ještě mají, a hlavně se nemíchat do politiky, protože tím odradíme některé zákazníky, které teď budeme potřebovat. Taky se to prý může otočit a vymstí se nám to.
Pán s radami to asi z pohledu obchodníka myslel dobře, já jako člověk bych se sám na sebe nemohl podívat do zrcadla, kdybych se jeho radami řídil. Naprostá většina rodinných předků mi zahynula v hrůzách 2. světové války v koncentračních táborech jen proto, že jeden národ a jeho vůdce určil, které národy a rasy jsou ty správné a které ty podřadné určené k likvidaci. Pamatuji si také jako kluk ruské tanky na pražském sídlišti, kde jsem tehdy bydlel s rodiči. Pamatuji si vzrušené hovory a strach rodičů u rádia, ale i občasnou střelbu do vzduchu, když se nějaký voják nudil. Pamatuji kolony aut s lidmi, kteří prchali na západ, protože věděli, že s Ruskem v domě to bude těžké. Pamatuji si, jak ani ne rok poté vše to, co bylo dříve bílé, se stalo černým a naopak. Z okupantů se stali zachránci země a pomýlení politici museli odejít nebo minimálně převléknout kabát. V té době se lámaly charaktery a moc statečných v naší okupované zemičce nezbylo. Pamatuji, jak jsme v době big beatu, punku a nové vlny mohli o zahraničních kapelách a její muzice jen snít a i ty české byly taky spíše zakázané než povolené. Pamatuji, jak jsem dlouhá léta hltal zahraniční rozhlas, abych v tom všem šumu způsobeným rušičkami mohl slyšet necenzurovanou pravdu. Pamatuji rok 1989, dlouhé hodiny v mrazu na náměstích a myšlenky štěstí, že už ta hrůza konečně končí a já druhou půlku života a moje děti celý život prožijí svobodně, se vším pozitivním i negativním, co svoboda obnáší. Pamatuji, jak jsem poprvé mohl vycestovat na západ jen s pasem a pak i jen s občankou a nemohl uvěřit, že nic z toho nikdo na hranicích nechce kontrolovat.
To vše už pamatuji, a proto mě současné dění na Ukrajině velmi zasáhlo. Rusko si zase chce připadat velké, zase chce říkat jiným zemím a jeho obyvatelům, jak mají a nemají žít. A když se jim to nelíbí, tak na ně pošlou tanky. Ani ve snu jsem nečekal, že se něčeho takového dožiju a že zase tak obyčejná věc jako svoboda bude v ohrožení nedaleko od nás a vlastně i u nás.
Přijde mi tragikomické běžet do banky pro eura ve chvílích, kdy poblíž umírají obyčejní lidé, nebo dávat na firemní facebook soutěž o šampon zdarma, abych měl více „lajků“ a více prodal. Přijde mi smutné, když někdo v této době říká, že ho to nezajímá nebo že bůh ví, jak to všechno je, pište jen o pozitivních věcech. Přijde mi to jako poslední tanec na Titaniku.
Já nerad tancuji a už vůbec ne tanec poslední. Proto jsme jako rodina darovali peníze na zbraně na Ukrajinu (ještě před týdnem bych nevěřil, že budeme podporovat nákup zbraní!), 3 % z obratu firmy věnujeme na podporu občanské společnosti na Ukrajině a náš firemní facebook se změnil skoro v informační kanál z Ukrajiny ukazující hrůzy války a jejich dopady na lidi a zvířata.
Jistě, naše finanční pomoc je jen malou kapkou v moři stejně jako naše informace z Ukrajiny. Ale ono i to moře se skládá z malých kapek a je přitom hrozně velké a silné. Je důležité na to myslet, je důležité vědět, kde jsou aktuální priority. Maximalizace zisku firem takovou prioritou aktuálně není, nebo by neměla být. Omlouvám se tímto všem, kteří to vidí jinak, ale ten pohled do zrcadla bez fyzické nevolnosti je pro mě nejdůležitější a stejně tak svoboda.
Nevím samozřejmě, jak to na Ukrajině dopadne, ale rád bych vzpomenul jeden moudrý citát, který praví, že „Vše nakonec dobře dopadne a pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec“. Držme si všichni palce, ať ten konec přijde co nejdříve. Zaslouží si to lidé, příroda a celá planeta.
Mír a svobodu všem!
Petr Dobrý
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.