Co se plazívá, to se rádo mívá

Uznáváme, někteří lidé mají panické záchvaty jen při myšlence, že by někde spatřili jedinou šupinu z hadí kůže. Tento blog ať raději přeskočí, protože se bude věnovat studenokrevným obyvatelům Česka – ještěrům, hadům a koneckonců i želvám. Poslední zástupce plazů, krokodýly a haterie, ale přece jen vynecháme 😊

 

Ještěrky, kam se podíváš

Jsme stát s mírným klimatem, ovšem s velmi pestrým terénem. Najdeme u nás hory, teplá údolí, ba dokonce i stepi – lesy střídají louky a k tomu kraje zdobí bezpočet rybníků a řek. To vše vytváří skvělé podmínky pro spoustu druhů plazů. Po kamenech se míhají hned 4 druhy ještěrek. Snad každý spatřil ještěrku živorodou či obecnou, obdivoval tyrkysové zbarvení hlavy během námluv u samce ještěrky zelené, ti šťastnější našli ještěrku zední, která u nás žije jen na pár místech. Pozor, zbarvení obou pohlaví se může lišit, například u ještěrky obecné se samec chlubí jasně zelenými šupinami, zatímco samička je nenápadnější a hnědá.

 

A nemohou chybět ani slepýši – ne, nepřepsali jsme se. Slepýš skutečně není had, ale druh bezocasého ještěra. Pochutnává si na slimácích i hmyzu a u nás žije hned ve dvou druzích. Měděného slepýše křehkého doplňuje slepýš východní, jehož tělíčko mohou v některých případech zdobit krásné modré skvrny. Od našich ještěrů bychom měli dát ruce pryč – ne kvůli naší, ale jejich bezpečnosti. V nouzi totiž dovedou odhodit ocas, který se škube a upoutá pozornost útočníka, zatímco zvířátko rychle zmizí. A světe div se, ocas jim časem doroste. Kvůli naší zvědavosti se tak své obrany zbaví úplně zbytečně, navíc nový ocas už nebývá tak dlouhý a pěkný, jako ten původní.

 

K těmto druhům se přidává ještě nepůvodní ještěrka travní na Hodonínsku. A věřte nebo ne, v Česku se objevili i gekoni! Na rozdíl od Itálie či Balkánu, kde se vyskytují přirozeně, za to ale patrně mohl nezodpovědný terarista, který je vypustil u Krnova na severní Moravě. O tom, zda stále přežívají, ale bohužel nejsou žádné zprávy.

 

Užiteční a neprávem obávaní – krásní čeští hadi

Hadů se u nás plazí méně druhů. Snad každý, kdo má zahradní jezírko, se setkal s užovkou obojkovou. Jak už její jméno napovídá, za hlavou ji zdobí žluté půlměsíce, které připomínají obojek. Specializuje se na lov obojživelníků, občas si dá rybku a co je pro zahrádkáře důležité? Jakmile si u nás najde skrýš, hryzci v panice prchají. Její přítomnost tak chrání kořínky a cibulky rostlin a tím i květiny a úrodu. Lidem se nevyhýbá ani užovka hladká, která je expert na lov svých příbuzných – rozhodně nepohrdne ještěrkou ani menším hadem. V čistých řekách a nádržích rejdí užovka podplamatá, která se umí plazit po dně mezi kameny a aktivně hledat ryby, které tvoří hlavní složku její potravy. A lidskou přítomnost vyloženě vyhledává největší český had, až dva metry dlouhá užovka stromová, která je i nejvzácnější. Není se třeba děsit – nejenže jde o velkou raritu, kterou najdeme jen v Podyjí, Bílých Karpatech a Poohří, ale také je to skvělá sousedka, která obsadí staré kůlny či komposty a postará se tam o redukci hlodavců. Dříve se jí říkalo had hospodáříček, a stavení, v němž našla domov, podle pověr přinášela štěstí.

Obavy občas vzbuzují zmije – ovšem většinou zbytečně. Tento náš jediný původní jedovatý had svým jedem šetří, a vždy se snaží zmizet. Žádnou konfrontaci nevyhledává. Pokud už nás kousne, často ani jed nevypustí. Ani plnohodnotné uštknutí není pro dospělého zdravého člověka nebezpečné, nepříjemné ale bude pro alergiky, děti a domácí mazlíčky. Každopádně nikdy nesmíme jed vysávat a raději se vždy obraťme na nemocnici, kde lékaři ví, jak postupovat a případně podají protijed. Koexistence se zmizjí na jedné zahradě je samozřejmě možná, stačí troška opatrnosti, předvídavosti a tolerance. Jestliže ale máme malé děti či takového souseda prostě nechceme, rozhodně zmiji neubližujme. Zavolejme ochránce přírody a ti ji odnesou na vhodnou lokalitu, kde se jí bude dařit. Také mysleme na úpravu zahrady – pokud nechceme, aby se zmije vátila, nebo přišla jiná, musíme odstranit potenciální úkryty pro hady i jejich případnou kořist, hlodavce. Pozor na hromady kamenů, dřeva a různé odložené plachty a folie. Bohužel se stále najdou lidé, kteří zmije zabíjí – často to odnese i zcela neškodná užovka hladká, která se našemu jedinému jedovatému hadovi podobá.

 

S krunýřem, ale rozhodně ne pomalé

Ano, i želvy v české přírodě najdeme! Je to ale zase trošku složitější. Na jižní Moravě má svůj přirozený domov želva bahenní, která je velmi vzácná a samozřejmě chráněná. Na zahradě ji asi nepotkáme, pokud ale budeme mít štěstí, spatříme ji slunit se na kamenech v různých mrtvých ramenech řek. Ale moc se neradujme, v realitě budeme daleko častěji hledět na jednu z nepůvodních želv, která se omrzela některému z teraristů. Želva nádherná patří mezi invazní druhy, dokonce ji ani chovatelé nesmí dále množit. Je velmi dravá a kvůli nezodpovědným chovatelům snižuje populace už tak ohrožených a ubývajících obojživelníků. Navíc se už prokázalo, že bez problému přežije českou zimu…

 

Jak plazům nabídnout vhodný domov?

Žádný plaz neocení sterilní trávník stříhaný na 8 milimetrů ve wimbledonském stylu. Nejenže tam hadi a ještěři nenajdou domov, ale nebude tu ani hmyz

a další drobní živočichové, které by si mohli ulovit. Dařit se jim naopak bude v zahradách, které nabízejí divoké, malinko zanedbané koutky, kam se mohou stáhnout a nalézt své útočiště. Staré tlející větve, sláma, pařezy, to vše vytváří vhodný domov. V kombinaci se zídkami či kameny, kde se mohou slunit či naopak skrýt před žárem a případně i zimovat, vytvoříme místo, kde se plazům bude dařit. A jestliže chceme podpořit i rozmnožování, založme kompost a buďme opatrní při odebírání humusu. Právě do kompostu, kde různými rozkladnými procesy vzniká teplo, plazi s oblibou kladou svá vajíčka.

 

Nebo můžeme rovnou postavit hadník! Různé vrstvy přírodního materiálu skládáme na sebe a doplňujeme listy a posekanou trávou, která zde bude tlít. Přesný postup shrnuje náš starší blog.

 

Užovku podplamatou na zahradu pravděpodobně nepřilákáme, ale zahradní rybníček potěší užovku obojkovou. Nemusíme se bát o rybí osádku – karasem sice tento druh rozhodně nepohrdne, její hlavní potravu však tvoří obojživelníci. Ani o decimaci jejich populace není třeba se strachovat, protože užovka svou kořist dlouhé týdny tráví, pár žabek jí tak vystačí na celé léto.

 

A pro všechny druhy platí zásadní: nechat být a nezasahovat. Čím větší jim dáme prostor a méně je rušíme, tím lépe budou prosperovat a nabízet nám zajímavá pozorování.

 

Pokud patříme mezi chovatele želv nádherných či jiných podobných druhů a dopřáváme jim na své zahradě volný výběh, je tu přísné pravidlo: nesmíme dopustit, aby se želva dostala do volné přírody. Klidně jim můžeme poskytnout letní pohodu u malého rybníčku, ovšem ten musí chránit taková zábrana, aby želva neutekla.