Za oponou Zelené domácnosti: rozhovor s Petrem Dobrým

1. část rozhovoru - O cestě k Zelené domácnosti a o souvislostech

0 639

S Petrem se znám již 2 roky a jeho Zelenou domácnost sleduji ještě déle. Vždycky jsem chtěla vědět více o jeho zajímavém osobním vývoji od vrcholového manažera k neziskovce  a poté k vlastnímu ekoobchodu, ale i o jeho osobních názorech na svět kolem nás. Petr má aktivit opravdu mnoho a proto uskutečnit tento rozhovor byl tak trochu nadlidský úkol.  Ale podařilo se a nyní máte možnost si přečíst jeho první část třeba i o tom, proč Petr má rád souvislosti a nemá rád extrémy.

Jak začala tvá cesta k založení Zelené domácnosti? 

Narodil jsem se a celý život žil v Praze, měl jsem vždy rád přírodu a zvířata. Když jsme ještě žili s oběma dětmi, skoro každý víkend jsme unikali do přírody. V té době jsme ještě nepřemýšleli o přestěhování se z města. 

Pak mi asi nějaký vnitřní hlas ponoukl přihlásit se na kurz Jardy Svobody o zakládání ekozahrad. Chápeš tu legraci, já, který do té doby sám nevypěstoval ani ředkvičku a neměl ani m2 vlastního pozemku, jsem se přihlásil na takový kurz. Jenže… Ten kurz mi změnil život a úplně přehodil výhybku směrem, za který jsem nyní šťastný. Kurz byl totiž nejen o zahradě, ale i o vztahu k přírodě, zvířatech a přírodních souvislostech. Zajímavé bylo, že přestože jsem většinu těch informací slyšel poprvé, vnitřně jsem měl pocit, že to někde ve mně už dávno je, jen to potřebovalo najít cestu ven.

To bylo před tím, nebo po tom, co jsi opustil svou manažerskou pozici? 

Předtím, to jsem byl ještě „velký“ manažer.  Návštěva kurzu iniciovala změnu, ale tehdy mě ovlivnilo věcí víc. Občas jsem si přečetl zajímavou knížku nebo jsem viděl dokument a změna pomalu přišla. Začal jsem vidět neudržitelnost chování v businessu ve velkých firmách, kde se většina lidí zajímá jen o své platy a prémie a o smyslu práce nepřemýšlí. A já si uvědomil, že se chci jednoho dne ohlédnout za svým životem a říct si, že jsem tu na světě nebyl zbytečně a moje práce prospěla i někomu, nebo spíše něčemu dalšímu, než mé výplatní pásce. Ze své manažerské pozice jsem nejprve zkusil více pomáhat zajímavým neziskovým projektům. Později se však ukázalo, že přestože firma vedla plno řečí o společenské odpovědnosti, byly to povětšinou jen pěkně znějící fráze. A tak jsem podal výpověď. Táhlo mě to k lidem z neziskových organizací, se kterými jsem se poznal ještě z pozice obchodního ředitele firmy, která jim přispívala na jejich zajímavé projekty. Zjistil jsem totiž, že spousta z nich je hrozně inspirativních. A tak jsem po nějaké době nastoupil do Hnutí Duha v Brně. 

Dostal jsi práci v Hnutí Duha proto, že jsi měl manažerské zkušenosti? 

Určitě se jim líbilo, že mám schopnosti a zkušenosti. Jenže to bylo i na škodu. Měli potřebu zkusit si věci, o kterých jsem já předem věděl, že nemůžou vyjít. To mi jako tehdy čtyřicátníkovi přišlo jako ztráta času. Vadila mi ještě jedna věc, která v neziskových organizacích většinou funguje: všichni mluvili do všeho. To, podle mě, nejde. Musí být jasně daná pravidla, kdo za co zodpovídá a kdo do toho má a nemá právo mluvit. Tehdy jsem si po 2 letech práce pro Duhu řekl, že nastal čas se věnovat jen věcem, ktreré mi dávají smysl a ty propojit s tím, co snad trochu umím. Do hrnečku jsem dal zkušenosti z prodeje a marketingu, touhu pomáhat přírodě a podporovat zajímavé neziskové projekty. To vše jsem zamíchal a vznikla rodinná firma Zelená domácnost. Zuzka, manželka, měla totiž v té době už malý e-shop, na jehož základu jsme Zelenou domácnost postavili. 

Řekl jsi, že tě baví souvislosti – co pro tebe znamenají? 

Pro mě znamenají hrozně moc. Vadí mi, že dnešní hlavní trend je souvislosti vůbec nehledat. Obchody používají jednorázová plánovitá hesla a strašení zákazníka. Loni bylo heslo nakupovat bez palmového oleje a snad každého člověka se dotkly hrůzné záběry umírajících orangutanů. Lidé hodiny četli složení potravinářských výrobků, než je vložili do košíku. Ale jak dlouho většině lidí snaha nekupovat výrobky s palmovým olejem vydržela? Letos frčí zero waste. Samozřejmě jsou plasty, které vidíme všude kolem a jednorázové obaly, šilenstvím. Ale někteří lidé spotřebu tlačí do opačných extrémů, které jim ovšem zase dlouho nevydrží, neboť přeskočí na další modní vlnu. Tak třeba někteří zákazníci odmítají krabice s plastovou lepenkou. My v e-shopu používáme na posílání pouze již použité krabice, které na sobě plastovou lepenku prostě mají. Zákazníkům tedy píši, že pokud by trvali na krabici bez plastové lepenky, musel bych koupit úplně novou krabici. Dost z nich by raději chtělo tu novou krabici, protože lepenka jim zvyšuje osobní spotřebu plastu. Podobně je to s „vycpávkama“ v balících. Otázka zní: „Je lepší krabici vyložit plastovými „vycpávkami“ už několikrát použitými a nebo riskovat, že se produkt rozbije?“ Jednoduše si myslím, že je lepší nebýt radikální a žít ekologicky šetrně, ale dívat se na věci v souvislostech a hlavně: dělat to dlouhodobě. 

A co strašení zákazníka? 

Představ si, že 10 z 1000 studií prohlásí, že určitá látka A je špatná. Dalších 10 to prohlásí o látce B a látku A označí za neškodnou.

Ekologicky šetrný obchod, jako jsme my, má dvě možnosti komunikace. Zařadit jen výrobek s látkou A a chrlit na zákazníky děsivé informace typu: „Ten druhý výrobek vás zabíjí, je v něm látka B, která je podle 10 studií rakovinotvorná… Vyhodnotili jsme možnosti za vás a proto kupujte náš výrobek, protože ten ji neobsahuje!“ Spousta lidí si nezjistí souvislosti a řekne si: „Ty jo to je super obchod, nemusím nic řešit. Koupím výrobek hned!“ Ale podle mě je to špatně. Myslím si, že by firma neměla říkat, co máme a nemáme kupovat, ale nechat rozhodnutí na zákazníkovi. Rozhodne se na základě dostatku informací, které si může najít v popisku výrobku, pro koupi výrobku s látkou A, nebo B a nebo žádného? To je druhá varianta komunikace, jejíž cestou jdeme my. 

V našem e-shopu dáváme zákazníkovi zásadně na výběr alternativy. Považuji zákazníka za soudného člověka, který si sám chce a může vybrat. Nechci být věrozvěst a kázat jedinou možnou pravdu, o které se za pár let ukáže, že je to možná trochu jinak. Asi je to těžší cesta, než lidi strašit, ale nikdy nedělám zákazníkům to, co sám nemám rád. A mně strašně vadí, když se někdo snaží z lidí dělat nemyslící stádo. Ať už jde o politiky nebo obchodníky.

Dá se vůbec říci, co je ta nejlepší ekologická varianta? 

Někdy to skoro nejde, pokud nechceš ohýbat pravdu ve svůj prospěch. Často není možné dohledat, jestli je lepší česká ekologicky šetrná drogerie ze zahraničních surovin, nebo anglická drogerie, která má pod sebou celou výrobu a má jistotu, že jsou všechny suroviny šetrně vyrobené… Jak už jsem říkal, většina lidí jde dnes v informacích po povrchu. Před pár lety se třeba objevil článek, že Ecover testuje výrobky na zvířatech. Bylo mi to divné, a tak jsem si vyhledal původní zdroj a další informace a zjistil sem, že jen prohlásili, že některé látky je opravdu potřeba testovat a že je tedy testují na octomilkách… Ano, octomilka je také živočich, ale super kritický článek o tom, že Ecover testuje výrobky na zvířatech akorát devalvuje úsilí firmy a odradí zákazníky, kteří si z různých důvodů nezjistí, jak to doopravdy je. Nakonec třeba zjistíš, že ten článek šíří obchodník s konkurenční drogerií. A tím se dostáváme zpět ke stádu i naší snaze nabízet alternativy a výběr nechat na každém zákazníkovi.

Co si myslíš o certifikátech společenské odpovědnosti firem? 

Bohužel jde u 90 % ocenění pouze o to se přihlásít, vyplnit dotazník a zaplatit poplatek. Z toho certifikační firma žije. Poplatek může vyjít třeba na 8 000 Kč ročně. Na jednu stranu by bylo hezké mít web ověšený certifikáty, které ukazují, že jsme společensky odpovědná firma. Ale dohromady bych za to zaplatil klidně 50 000 Kč ročně. My jako e-shop nekráčíme jednoduchou cestou, neinvestujeme do reklamy, v časopise máme reklamu jen barterovou, neanalyzujeme draze chování zákazníka atd. Náš e-shop si zákazníci musí najít sami. I proto raději volíme jinou cestu: podpořit přímo neziskové projekty, o kterých víme, že opravdu pomáhají, než utrácet za „pěkné“ certifikáty.

Na druhou stranu, jak se v tom zákazník má vyznat? Zjistit si všechny informace je takřka nadlidský výkon. Takže certifikáty to mají lidem usnadnit…

Zákazník má obrovskou moc. On rozhodnuje, která obchodníkova cesta je nakonec úspěšnější. Zda cesta líbivého pozlátka a manipulace s informacemi, nebo cesta na které zákazník musí přemýšlet o tom, co a kde skutečně kupuje. My věříme v zákazníky, kteří volí druhou cestu. A hlavně, nebojíme se říci, že ekologicky zaměřený zákazník by měl kupovat jen to, co opravdu potřebuje. K tomu také cesta, na které musí zákazník kriticky přemýšlet, napomáhá.

Chodí za mnou zákazníci, kteří se ptají, co mají dělat pro to, aby žili ekologičtěji, čím mají začít? Radím jim, aby se rozhodovali selským rozumem. Neznamená to třeba, že hned vyhodí prací prášek plný škodlivin, který doma mají. Jen stačí, když ho budou ze začátku používat na jedno praní méně. A pak postupně zkusí používat ekologicky šetrnější výrobky a zůstanou nakonec u jednoho, který jim vyhovuje.

Co děláš pro to, aby lidé nerezignovali na ochranu životního prostředí? 

Spousta odborníků informuje ve výsledcích svých studií o ekologických problémech, ale zapomíná navrhovat řešení. Lidé potřebují slyšet možnosti řešení, jinak je popadne bezmoc, smutek, deprese a rezignace. Článek o tom, že ubývají ptáci a lední medvědi nemají co jíst, je velmi srdceryvný. Ale pro lidi, kteří ještě neztratili zájem o dění kolem je těžké to pořád dokola číst. Oni často chtějí pomoci, ale zoufale čekají na rady, jak to udělat doma, na své zahradě a ve svém okolí. Proto jsem si řekl, že zkusím jednoduše komunikovat některé ekologické problémy a ukazovat příklady drobných řešení, i když to jsou jen malé krůčky k řešení velkého problému. Za lidmi, kteří už úplně ztratili naději totiž snadno může přijít nějaký „spasitel“ a začne nabízet jednoduchá řešení. Ty samozřejmě nefungují, jen hezky znějí. Vidíme to dnes ve světě na migrační krizi, ale i na nejpopulárnějších českých politicích. To se hezky v rozhovoru po několikáté vracíme k tomu stádu, co?

A co vyvracení mýtů? 

Před 10 lety byl v Evropě problém sehnat ekologicky šetrný výrobek, který by také dobře vypadal. Dnes je možností spousta. Také se dřív mělo za to, že když je něco „eko“, tak to nefunguje nebo to nevydrží dlouho. To už dávno není pravda. Každý den se setkávám se skvělými výrobky, které jsou ekologicky mnohem příznivější, než mainstreamové produkty. Vývoj jde dopředu. Otázka zní, jestli je dostatečně rychlý na to, aby naše životní prostředí neutrpělo nezvratné změny. A tomu se já snažím pomáhat tím, že zvyšuji povědomí lidí o tom, že alternativy existují a fungují. A dělám to ve chvíli, kdy námi volení politici na ekologii s prominutím kašlou už 15 let.

Takže se za 15 let nic nezměnilo? 

Těžko paušalizovat, nejsem sociolog a nemám žádná data. Ale můj pocit je, že se toho změnilo hodně. Čím dál tím více lidí stejně jako já před lety nějak vnitřně cítí, že je potřeba něco dělat. A tak lidí, kteří se o přírodu a o souvislosti zajímají, přibývá. Uvedu příklad třeba se čmeláky, kterým se léta věnuji. Ubývá opylovačů. A tak si takový pan Novák, jehož ideálem byla doposud moderní sterilní zahrada s anglickým greenem, pro své meruňky pořídí čmelín. Na jaře se mu podaří do něj instalovat královnu. Její dělnice následně po nějaké době začnou lítat mimo jeho zahradu a on si řekne: „No jo, vždyť oni tady nemají nic k jídlu!“ Vezme rýč, vykopne kus anglického trávníku a vyseje místo něj louku… Když mu vyrostou pestrobarevné kytičky tak je spokojený, že u něj čmeláci zůstávají. Pak mu manželka řekne: „Na stromech jsou mšice, musíš je postříkat.“ On vyrazí pro chemický prostředek, který používá dvacet let bohužel bez toho, aby mu došlo, že to zas až tak nefunguje, když ty mšice jsou tam stále. Najednou mu dojde, že když stromky postříká, bude to vadit nejen škůdcům, ale i jeho čmelákům. Přečte si, jestli existují přírodní alternativy na hubení mšic a zjistí, že škvoři a berušky se jimi živí. Příběh pokračuje a náš pan Novák jde a pořídí si domeček pro škvory a berušky… Vrátíme-li se na začátek, dojde nám, že se díky čmelákům může jedna kdysi sterilní zahrada po nějaké době změnit v přírodě přátelské území. A jsme zase u těch souvislostí. Ty lidé nejlépe chápou, když na ně přijdou sami. Já jim jen napovím a inspiruji je, třeba právě tím čmelínem.

Zahrad je v Česku strašně moc a kdyby alespoň desetina z nich byla, jak já říkám, zvířecí Noemova archa, tak je to úžasné! A co teprve, když se k zahradám přidají byty, domy, parapety a balkóny… Třeba bude mít ze začátku malá změna takovou sílu, že dokáže zvrátit nepříznivý trend u mnoha živočišných druhů. Navzdory „babišovým“ zemědělcům, kteří dále na pole vylévají své chemické „Molotovovy koktejly“…

Radí se s tebou lidé o něčem? 

Přiznám se, že ano a že to mám moc rád, i když mi to bere dost času. Dobíjí mi to baterky, když vím, že jsem pomohl takové spoustě užitečných tvorečků i takto po telefonu. Pěkný příklad je třeba hovor s paní z Ostravy. Sdělila mi, že mají dírky na větrání v plastových oknech na celém paneláku něčím zapatlaný. Měli už domluveného deratizátora, protože si mysleli, že je to nějaký škodlivý hmyz a že jim to zničí okna. Byly to včelky samotářky! Moje telefonická konzultace přispěla k tomu, že deratizátora odvolali a co vím, dost lidí v domě si poté instalovalo na balkóny domečky, ve kterých včelky žijí. To aby jich bylo víc a oni měli možnost pozorovat jejich zajímavý život. No není to super?

Když se bavíme o souvislostech, myslíš si, že ochrana přírody souvisí se změnou psychiky?

Nejsem člověk, který by mohl mluvit o duševním rozvoji. Můj selský rozum ale říká, že určitě. Dost často je zahrada pro člověka únik od civilizace. Má dobrý pocit, že dělá něco pro svět. Jedna paní si k nám přišla koupit už druhý čmelín pro manžela a říkala, že se dočista zbláznil. Místo toho, aby dělal něco na baráku, na jaře chytá královnu do síťky. Pak je nervózní jestli se ve čmelínu zabydlí, nebo je nesvůj jestli mu domeček nenapadnou škůdci a do čmelína pořád kouká. Na podzim je štěstím bez sebe, že už vylétávají nové královny. A teď chce čmelín číslo dvě. Na domě všechno stojí… a já jí říkám: „To máte dobrý, lepší, když běhá za čmelákama, než za ženskejma!“ Na to mi řekla, že nad tím nikdy takhle nepřemýšlela a že mám pravdu. Kdo ví, třeba brzy přijde pro další čmelín? ☺ 

Ke štěstí stačí málo. 

Spousta mých bývalých kolegů z bussinesu se mě dřív ptala, proč jsem vlastně odcházel? Byl jsem velký šéf, s velkým platem… Co mi chybělo? Smysl! Je zajímavé, že poslední dobou za mnou ti stejní lidé chodí a mají obvykle „depku“, jak je to v těch mezinárodních firmách čím dál tím horší. A tak poslouchám, že firemní vztahy už nejsou, co bývaly a co zas natropil šéf. Když se jich zeptám, proč se na to nevykašlou, tak se mě místo odpovědi kupodivu zeptají, kolik vydělávám peněz? Já si ze zisku skoro nic nevyplácím – jen to co potřebujeme na běžný provoz rodiny. Jenže to vystačí málokomu. Většina dnešních lidí chce chodit x krát týdně na squash a golf a jet dvakrát ročně k moři a na hory, do toho mají hypotéky na dům, půjčku na auto…  Jsou v pasti a v pasti je těžké cejtit se spokojeně. Buď je potřeba se uskromnit, mít jen to co je opravdu potřeba, vidět radost třeba v přírodě a být svobodný, nebo mít veliké nároky a muset toho hodně snášet. Ti lidé nejsou šťastní, ale změny se obávají. Nejtěžší přitom není udělat změnu, ale neposlouchat ostatní, kteří ti říkají: „Nedělej to, nebude to fungovat!“ Ti negativní radilové totiž ani nechtějí, aby to fungovalo, protože sami tu změnu udělat neuměli, i když určitě taky chtěli…

Jak tedy žiješ ty a tvoje rodina? 

Když jsme Zelenou domácnost zakládali, vadilo mi, když někdo kázal vodu a pil víno. Nechtěl jsem radit a přitom se podle toho nechovat. Pořídili jsme si pozemek za Prahou, kde dříve stál pionýrský tábor, postavili ekologicky šetrný dům a vysadili přírodní zahradu. Máme tepelné čerpado, fotovoltaické panely, splachujeme dešťovou vodou z nádrže. Žijeme obklopeni přírodou, kolem nás je spousta domácích i divokých zvířat. Stejně tak mi přijde přirozené, že nemůžu nabádat lidi, aby snižovali svou uhlíkovou stopu a zároveň létat dvakrát ročně potápět se do Egypta nebo létat po světě za bussinesem. Když musím obchodně na cesty, jezdím vlakem nebo autobusem, a dovolené trávíme obvykle doma, protože doma je nejlépe.

Jak to, co děláš a čím se živíš, souvisí s tvojí rodinou? 

Mám úžasnou manželku, která na rozdíl ode mě nemá ráda změny. Nemá to se mnou vůbec jednoduché, protože já mám změny rád. A přesto, že změny dělat nechce, tak když jí o nich přesvědčím, je ráda, že je udělala. Tedy doufám. ☺  Dobře se doplňujeme. Já jsem ve firmě i doma ten, kdo vymýšlí novoty a ona je dost často realizuje a dotahuje. Syn Vítek měl vždycky k přírodě blízko. Teď sice studuje jiný obor, ale myslím si, že to co děláme v něm stopu zanechalo a konec konců nám v Zelené domácnosti pomáhá.

Máš ještě dceru, že? 

Ano, ta už má vlastní rodinu. Díky jejím dětem už jsem i děda. Ty zatím příroda moc nezajímá. Snad to přijde, jsou hodně malí. 

Jak jsi to měl jako malý ty? 

Měl jsem rád zvířata od malička. Pamatuji si, že když mi byly 4 roky, byl jsem u příbuzných, kteří bydleli v chatičce. Nebylo tam světlo, jenom petrolejka, která se mi moc líbila. A měli slepičky… Každé ráno jsem mohl chodit do kurníku a vybírat ještě teplá vajíčka a vůbec jsem nemohl dospat, jak se mi to líbilo. Když jsem tam přišel, tak slepička někdy ještě vajíčko neměla snesené… Dívala se na mě, já na ní také, dvířka jsem zavřel a čekal. Po chvíli jsem kurník otevřel a bylo tam! Krásné bílé teplé vajíčko. Připadalo mi to jako zázrak. Po několika letech jsme tam jeli znova a to už slepičky neměli. Místo kurníku stála garáž, plná krámů a auto bylo zaparkované před ní. Už tehdy mi přišlo divné, že mohli mít svoje krásná vajíčka a nemají je. Doteď, a to už jsem velkej, jsem to nepochopil.

Druhou část rozhovoru o tom, jaké neziskové projekty Petr sám založil a které díky Zelené domácnosti podporuje, si můžete přečíst příští týden v druhém díle rozhovoru.

Mohlo by vás také zajímat

Zanechte komentář