Za oponou Zelené domácnosti: rozhovor s Petrem Dobrým

2. část rozhovoru - O neziskových projektech a jejich podpoře

0 358

První část rozhovoru o tom, jak se Petr k ochraně přírody a životního prostředí dostal, si můžete přečíst zde.

Zmínil jsi spolupráci s neziskovými organizacemi – jak vypadá?

Když jsem se před lety rozhodl pomáhat několika projektům, tak jsem si myslel, že dohoda s nimi bude jednodušší. Všude narazíte ale na super lidi i pitomce. Svět se nedělí na špatné lidi v businessu a dobré v neziskových organizacích. Jde jen o to najít propojení a styčné body v rozdílné komunikaci. A já jsem se rozhodl světy propojit, aby se jeden svět učil od druhého a naopak.

Podařilo se ti to? 

Myslím si, že ano. Řekl jsem si, že budeme podporovat jen projekty, které jsou kompatibilní s naším zaměřením a výrobky a budu si moct být jistý tím, že peníze budou využité smysluplně. Rozdělujeme mezi ně 5 % z našeho obratu – ne jen ze zisku – a náš zákazník si sám volí, který projekt chce při své objednávce podpořit.

Je nějaký tip projektu, který bys rád podporoval, ale zatím se to nepovedlo? 

Ano – chtěl jsem podporovat nějaký ochranářský projekt přímo v Asii nebo Africe. A stále věřím, že k tomu dojde. Líbilo by se mi také financovat azyl pro hospodářská zvířata. Chtěl bych ukázat, že dělení zvířat na hospodářská, domácí, hezká, špatná, užitečná, neužitečná, je mimo mísu. Je to lidské a subjektivní posuzování. Žádné zvíře není neužitečné. I komár je užitečný, protože ho žere spousta ptáků. A já jsem si jistý tím, že na světě má smysl každý živočich, jen my lidé jsme na to u některých ještě nepřišli…

Zajímá tě komunitní propojování? 

Dost často mě oslovují lidé z komunit. Já sám nejsem schopný kvůli času něco vymýšlet. Ale rád podpořím projekt, který někdo vymyslí a bude mi připadat smysluplný. Lidem říkám: „Vymyslete si to a pokud to bude jen trochu možné, tak vám pomůžeme.“ Zvláštní je, že tato mantra je pro 90 % lidí nepřekonatelná a už za mnou nepřijdou. Nechtějí nic vymýšlet a domnívají se, že to vymyslím já… Jindy se to ale podaří. Nedávno jsme začali spolupracovat s nadací Terezy Maxové. Přišli za námi s tím, jestli bychom měli zájem o to prodávat jejich látkové tašky. Nakonec jsme se domluvili na sáčcích, které budou zákazníci používat místo plastových pytlíků na chleba, ovoce a zeleninu. Pytlíčky šijou maminky z azylových domů a část zisku z prodeje pomáhá právě jim. Je to oboustranně výhodné: já mám v e-shopu unikátní výrobky, které nikdo jiný nemá, a maminky dostanou za svou práci zaplaceno, aniž by musely řešit jak a kde své výrobky prodají.

A co tvoje vlastní neziskové projekty? 

Jednou jsem objevil stránky azylu pro hospodářská zvířata v Austrálii. Byli první, kteří celou problematiku komunikovali jinak: neukazovali obrázky ztýraných zvířat, ale příběhy těch zachráněných. Mně se to moc zalíbilo. Sám jsem chtěl podobný azyl založit, ale bohužel se to zatím nepodařilo. Nesehnal jsem nikoho, kdo by na statku bydlel, jen spoustu dobrovolníků na občasnou výpomoc. Tak jsem to pustil a řekl jsem, že budeme zatím zachraňovat slepičky. Na ty nepotřebujeme vlastní prostor. Dalším důvodem pro vznik Slepice v nouzi bylo to, že se věnuju pomoci divokým ptákům. A vždy mi přišlo divné, že ornitologové, kteří jsou většinou úžasní lidé, jsou schopni pro poraněného orla nebo jestřába udělat takřka cokoliv, ale slepice vůbec neberou jako ptáky. Má logika je však taková, že je to pták jako holub nebo poštolka, jen jsme ho před x staletími ochočili a později nacpali do klecí. A tak když slepičkám nepomáhá někdo jiný, tak sem si řekl, že jim pomůžu já. 

Čím jsi začal? 

Šel jsem do toho po hlavě. Před třemi lety jsem udělal osvětový web o slepičkách ve velkochovech a přidal pozitivní příbehy zachráněných slepic a informace o značení vajíček. Nazval jsem ho Slepice v nouzi. Bylo to pozitivní a jednoduché a díky tomu to zaujalo snad všechny novináře v Česku. ☺  Za měsíc po založení jsem vystupoval v ČT a na Nově. Všude jsem vyprávěl, jak jde slepičkám ve velkochovech pomoci. Pak jsem přijel domů a četl maily, ve kterých mi lidé psali, že chtějí pomoci a dají domov různému počtu slepiček v nouzi. Bylo to na jednu stranu skvělé, ale na druhou stranu jsme ještě neměli nic domluveného. Ale asi jsem o tom mluvil hezky, protože lidé z toho pochopili, že jsme ohromná organizace, která má flotilu nákladních aut a callcentrum, kde všichni čekají, až někdo zavolá a začnou přijímat objednávky. A já byl přitom úplně sám! ☺  Naštěstí mě zachránilo to, že stejně tak, jak lidé volali, že slepičky adoptují, volali i dobrodinci, kteří chtěli pomoci. A tak vznikla skupina báječných dobrovolníků, se kterou to táhneme do dnes. A dál už zbývalo jen domluvit velkochov. 

Jak to probíhalo? 

Myslel jsem si, že majitelé velkochovů budou nadšení, že nemusí slepice poslat na jatka. No tak to byla velká mýlka. Zjistil jsem, že sami slepice prodávají, ale po každém odkupu jich třeba 10 000 zbyde. A přesto se se mnou o nějaké spolupráci na záchraně těch zbývajících nešťastnic vůbec nechtěli bavit… V tu dobu jsem pochopil, že jeden slepičí život v systému nic neznamená. Až jsem jednoho dne narazil na velkochov, kde má majitel slepičky opravdu rád a byl šťastný, že mají šanci na další život. To byl takový odrazový můstek pro další práci. Práci po večerech a víkendech, ale práci, která mě úžasně naplňuje.

Jak vypadal první odkup? 

Na ten jsem vzal v lednu poloosobní auto Zelené domácnosti a uložil do něj 90 slepic v krabicích. Vyjeli jsme se synem směr Morava slepičky rozvážet. Na předávacích místech už čekali natěšení lidí, kteří chtěli taky zachránit nějaké životy. Auto se hned zamlžilo, protože slepice „topily“. Venku bylo -10° a já jsem se bál otevřít okno, aby holky nenastydly. Ze skel kapala voda… Ale rozvezli jsme je. Tehdy jsem si ještě myslel, že to bude jen malý edukační projekt, že občas zachráníme pár slepiček, abychom ukázali tu možnost, a pak si lidé můžou pro slepice jezdit sami. Ale ono se to nějak trochu vymklo. ☺  A teď bych to chtěl dál posunout k edukaci zákazníků a k tlaku na prodejny. Chceme zlepšit život slepic ve velkochovech, aby nežili v klecích a v přeplněných halách. Jak říkám z nadsázkou, vlak už se rozjel a nedá se zastavit. Mezinárodní řetězce se postupně zavazují přestat prodávat klecová vejce. Věřím, že nejpozději v roce 2030 ani u nás nikdo klecové vejce nekoupí a Slepice v nouzi bude moci ukončit činnost. ☺ 

Dá se říct, že adoptovaná slepička nese stejně, jako jiná? 

Nese ještě pár let po záchranně. Ale nejsou to stroje na vajíčka. Takže jak hodně snáší, záleží na tom, jak je krmíš, jakou mají teplotu v kurníku a tak dále. Pro rodinu s běžnou spotřebou stačí 2-3 slepičky.

Na čem pracuješ teď? 

Chci se ještě více věnovat osvětě, vylepšit všechny své stávající osvětové weby, kterých není málo: ochranaptaku.cz, zivotnazahrade.cz, cmelaci.cz, vcelkysamotarky.cz a další nosím v hlavě. Baví mě i vývoj nových výrobků, které pomáhají přírodě. Teď jsme třeba dotáhli návrh a zahájili výrobu a prodej plováků do nádob na dešťovou vodu. Vadilo mi, co ptáků, hmyzu i jiných živočichů se topí v sudech u okapů. Trvalo to rok, ale povedlo se. Jako bonus se ukázalo, že takový plovák dokáže pomoci i často se topícím sýčkům. Z kdysi nejběžnější sovy u nás zbylo jen několik desítek jedinců a tak mě hřeje pocit, že pomáhám i takto velmi ohroženým druhům. Ornitologové teď náš plovák dávají k budovám, kde poslední páry v ČR hnízdí.

Má takový výrobek v e-shopu úspěch?

Pro obchodní hit jsem to nedělal. Beru to jako jednu z možností, jak ukázat lidem, že je dobré se nad tím zamyslet. Samozřejmě mi spousta lidí řekla, že se to dá vyřešit síťkou na sudu. A já jsem vlastně rád a odpovídám jim, ať to určitě tou síťkou vyřeší! On o tom člověk totiž začne přemýšlet až tehdy, kdy vidí ten plovák. A takových produktů máme v e-shopu víc. Například prodáváme slepičí agility. Nic na tom nevyděláme, protože se toho prodá málo, ale ukáže to, že slepice má podobné schopností, jako třeba pes. Podobně to bylo i s včelkami samotářkami a domečky pro hmyz. Předtím, než jsem začal prodávat domky pro včelky samotářky, jsem sám jako městské dítě nevěděl, že včelka samotářka existuje. A najednou jsem objevil nový svět 300 druhů včelek, které žijí hrozně zajímavým životem. Skoro nikdo je nezná, všichni se zajímají akorát o včelky medonosné. A přitom včelky samotářky jsou stejně úžasní opylovači a může je „chovat“ daleko víc lidí. 

A co je nového v e-shopu? 

Je fajn, že firma roste, ale chceme růst udržitelně – ve smyslu udržitelně lidsky, fyzicky, ekologicky. A nechci růst za každou cenu, to je pro mě zásadní. Růst máme kontinuální a dostali jsme se do fáze, že do pražské prodejny s expedicí se už nevejdeme. Tak jsme si před nedávnem pronajali prostory mimo Prahu, pro nový sklad a expedici. Provozovnu jsme zařídili z použitých věcí – objevil jsem díky tomu nový svět bazarů. Tam se dají sehnat tak skvělé věci! Je to ta nejlepší recyklace. Taky jsme po 3 letech práce spustili e-shop s přehlednější grafikou pro zákazníky. Radost mám taky z nových kelímků na kávu vyrobených právě z jednorázových kávových kelímků. I nadále chci hledat nové ekologicky šetrnější alternativy v dalších a dalších kategoriích výrobků…

Je něco, co tě ve světě environmentalistů štve a co by si rád změnil? 

Čím dál tím víc mi vadí extrémy. Nemám žádná data, ale asi 70-80 % lidí na ekologii v Česku vlastně kašle nebo je k ní minimálně vlažná. Pak je tu nějakých 10 % lidí, kteří se trochu zajímají. A zbylých 10 % se o to zajímá hodně. Mezi zapálenými deseti procenty je spousty různých skupinek: vegani, lidé ze záchranných stanic, ti, kteří milují motýly, včely, lidé chráníci lesy, aleje… Nejvíce hádek a dohadů ale paradoxně není mezi mainstreamem a ochranáři. Největší rozpory se odehrávají mezi zapálenými skupinami! Takže je třeba vegan schopný se hádat s někým, kdo sice maso jí, ale celý rok zachraňuje zvířata v záchranné stanici… A vegan mu řekne, že je pokrytec, protože si jednou za rok dá maso z farmy. A ten mu na to odpoví, že je „úplnej magor“ a že kvůli tomu vegany nesnáší a dál se nesnáší a nemluví spolu… a to je přece škoda! Stejná soutěživost je napříč „neziskovkami“, protože bojují o granty. A mě tahle lidská sebestřednost a ambice, nevím jak lépe to nazvat, mrzí a čím dál více vadí. Vždyť společně by ta desetina národa dokázala daleko více. Když jsme začali s „eko“ obchodem, byli jsme tady skoro první. Dnes je větších i menších „eko“ obchodků desítky, možná stovky.  Česko je malý trh a mohlo by to i mezi „eko“ obchody fungovat na přátelské bázi, ale nefunguje. Já si prostě myslím, že přestože tak trochu bojujeme o stejné zákazníky, tak by měl být důležitější vyšší cíl pomáhat přírodě. Byl bych rád, kdyby se ekologicky smýšlející lidé, aktivisté i „eko“ obchodníci dokázali spojit, místo hádek. Je potřeba pozitivně přesvědčovat zatím lhostejný mainstream, ne sebe navzájem. Tuto společnost rozděluje hodně lidí, myslím, že je čas jí začít spojovat. A já se o to chci i do budoucna snažit…

Mohlo by vás také zajímat

Zanechte komentář